Česká Sibiř. Tak nám říkají?

Studentský příspěvek

Radka Cieslarová

 

Asi je to pravda, všeho je tu málo a toho špatného jako by přebývalo. Nemáme dost práce, slunce, úrody. A zimy jsou snad nejdelší v republice.

Půda je tu tuhá, těžká a kyselá, lesy nepoddajné a řeky divoce se klikatící. Naše země není rovná, vlní se jako had a drobná políčka kvílí ve snaze udržet se na jejích svazích.

A lidé jsou stejní, zdají se být hrubí a přímí. Se zachmuřenými tvářemi jezdí ve sténajících kabinách vlaku, letí po té nerovné zemi přes stříbrné pásy, kterými ji před lety spoutali. Den co den fárají do dolů nebo obracejí tvář do horkého dechu slévárenských pecí.

Dusí se v kouři a jejich hlavy pokrývá prach. Pak znovu nasednou do vlaků a autobusů a zamíří k domovu. Přes umazané okénko sledují skelným pohledem železárny a továrny, vrostlé do města jako mapa lišejníku do kmene stromu. Tak neodmyslitelně a s tichou samozřejmostí tepou skrze celé město a s hukotem lapají po dechu.

Lidé sledují ty vysoké komíny chrlící kouř. Míjí město, kopce, lesy a opuštěné dřevěné chaloupky staříků, kteří tak úzkostlivě pečují o své králíky a celé týdny se těší na návštěvu svých vnoučat. Jsme skutečně takoví? My, ti lidé tady. Jen věčně se lopotící schránky? Snad už jsme vrostli do měst, do továren.

Ne, tomu nechci věřit. Vždyť naše srdce stále bijí, a i když tváře pokrývá prach, nitro vyplňují barvy. Jsme odrazem svého kraje. Možná je tvrdý, tuhý a nepoddajný, ale právě v tom se snad skrývá ona ledová krása, cosi nehmatatelného, co nutí člověka jít dál. Nevzdávat se, bojovat a pracovat, dokud tuhá skála nepovolí, dokud ruda nepopraská, dokud nezakoření alespoň jediný klíček. Vytrvat.

Kvítí na stráních, tiché brumlání traktoru svážejícího brambory. Prací zjizvené ruce v podzimním slunci. Naše nářečí. Břitké, krásné a tolik upřímné. Ten nezlomný, silný lid. Naše srdce. Náš kraj. Těšínsko.

Radka Cieslarová, Gymnázium Český Těšín

 

Mgr. Iva Dluhošová
 

 

Zpět na aktuality